Když na oblohu noční se podíváš
jakou otázku v mysli máš?
¨
Já dívám se na hvězdy
a vím je to sobecké
Ale chci být osvícena měsíčnímy paprsky
Ale nikdo mi nic neřekne.
Nikdo nevidí pocit viny jež mnou projíždí
Nikdo si nevšimne té sily která mě zabíjí
A mé oči i srdce chřadnou
Splou se srdci lidstva
Snad až zrodím se na nová místa
Stanu se ženou novou.
Věčně ptám se na tu otázku samou
Proč nekončí mé básně radostí a něhou
Proč vždy je v nich
Jen utrpení a smrt.
Neejspíš to lecos říká o mém životě.
Vím.Tohle je zase ironie.
Mám vše co by si člověk mohl představit.
přátele,Dům,rodiče co nechce ztatit.
A stejně všechny věci co mám skončí v zemi.
Zakopané nebo na prach rozdupány.
A měsíc svítí jediným okýnkem ke mě.
Zpívá si a nahlíží mi do pokoje.
A je tu další ironie.
Vše co jsem měla je pryč jen měsíc co vždy mizel teď ke mě paprsky natahuje.¨
A tak si říkam nikdy nejsme sami.
Vždyť všude poletují nějací hnusní mikrobi.
A mi je nai nevidíme.
Nemocím svým se pak divíme.
Ach,jak je to smutné když mraky jdou
A mou krásnou oblohou
Neproletí pták jediný
Protože ptáci už vymřely.
Ach je to tak děsivé
Když člověk co by měl dobře znát srdce tvé
Tě zabíjí jak zvenku tak zevnitř
Mučí tě slovy a pohyby
A ty ho nemlžeš nenáidět.
Protože jsi láska světa.
A nemůžeš ho den nevidět.
Protože by jsi smutkem zešílela.
Není to ironie je to jen smutné
Že tvůj příbunzý tě zabije.
Nevědomky pak za tebe slzy prolévá.
nevědomky kapesníkem oči si otírá.
Věříc že za mouu smrt ona nemůže.
Věří ve svou nevinnu a nosí my růže.
Pak zapomenou a dále se smějí.
Červene růže usychají.
Strim nad mým hrobem mi rozumí.
láče,Jeho listy padají.
A červené růže už tady nejsou.
Ptáci si je vezmou.
Postaví se je do hnízda.
A budou si mě věčně připomínat.
Mezitím ten co měl být ke mě nejblíže.
Se směje osdu věříc své nevinně.
ta jež mě zničila
Je štastná
A já jako láska světa
Se raduji s něma.